Návrat k celistvosti

Život nejsou jen radostné a příjemné okamžiky. Setkáváme se i se zážitky nepříjemnými – stresujícími, frustrujícími, někdy i nebezpečnými. Čím víc danou událost prožíváme jako nebezpečnou a život ohrožující, tím plněji přebírá vládu automatický mechanismus, který zajistí, abychom danou situaci co nejlépe zvládli.

Probíhá to tak, že tělo na danou situaci odpoví stresovou reakcí, kdy se okamžitě aktivují rozmanité tělesné a psychické reakce. Tato stresová reakce způsobená prožitým šokem je ohromná a postupně přestane být ovladatelná. Zaplaví nás strach a smrtelná úzkost.

Pokud na danou situaci nemůžeme aktivně reagovat (útěk nebo boj), tak abychom takovou situaci přežili, zablokují se další tělesné reakce a ustrneme. V podstatě úplně zamrzneme. Nazývá se to šokové ustrnutí.

sok01

Příkladem může být třeba situace, kdy přecházíte ulici a zpoza rohu se vyřítí auto. Vy se díváte na přibližující se vozidlo a víte, že se srážce nevyhnete. Rozbuší se Vám srdce a strnule očekáváte nevyhnutelnou srážku. Dost často podobné zážitky zcela vytěsníme do podvědomí a na srážku, i když jsme byli třeba jen lehce zraněni, si vůbec nepamatujeme.

Podobně mohou působit i lékařské zákroky, které považujeme za normální. Zvláště u malých dětí jsou následky chirurgických zákroků nebo delší odloučení od rodičů stále podceňovány.

Tento automatický obranný/ochranný mechanismus si můžeme představit jako pojistku v elektrickém obvodě. Pokud se do obvodu dostane příliš silný proud, pojistka se přepálí a tím odpojí zbylou část obvodu, která by se bez pojistky zničila.

Oprava je pak jednoduchá – vyměníme pojistku a obvod funguje dál.

pojistka-dobra-spatna

Sami v sobě si pojistku jen tak ale nevyměníme. Na psychické úrovni se od dané situace oddělíme a vzpomínky na ní co nejvíc zatemníme. Čím silnější byl šok, tím je oddělení hlubší a trvalejší. Vnitřní jednota se ztrácí a dochází k duševnímu štěpení.

Franz Ruppert, německý psychoterapeut pracující s konstelacemi a traumatem, navrhuje tento model duševního štěpení:

trauma-stepeni

Traumatizovaná část – izolovaná a popíraná. Je v ní uzavřená a zamrzlá energie z traumatické situace.

Část přežití („Krizový manažer“) – necítí, funguje, maká. Brání znovuprožití traumatické události, vyhýbá se vzpomínkám, popírá traumatickou zkušenost.

Zdravá část – není porušena traumatem. Je schopná vnímat realitu tak, jak je, má důvěru v sebe sama, umí převzít odpovědnost za svoje činy. Cítí energii, radost a vitalitu.

Po nepříjemném zážitku, při kterém došlo k oddělení a štěpení, život jde dál v „nouzovém režimu“. Vedení se ujímá „krizový manažer“, který si s novou situací musí poradit. Vyhrne si rukávy, pustí se do práce a dělá vše proto, aby se vzpomínky na nepříjemnou událost neoživily a aby se city nejitřily.

V tomto nouzovém režimu i přesto občas cítíme, že něco není v pořádku, že něco chybí, že nejsme celiství. K celistvosti se chceme vrátit. To ale není možné, dokud nerozpoznáme a nepřijmeme zážitek/událost, která oddělení způsobila.

V konstelacích v kontrolovaném a bezpečném prostředí můžeme:

  • rozpoznat a přijmout, že došlo k události, která způsobila oddělení
  • vyjádřit poděkování a ocenit „krizového manažera“ za to, jak situaci zvládl. Bez něj bychom totiž nepřežili.
  • dát více důvěry a vedení naší zdravé části, která je dostatečně silná a vitální
  • přijmout a integrovat tu část, která do té doby oddělená, izolovaná a popíraná

Ideálně se pak cítíme celistvější, více sami sebou, vyrovnanější a silnější. Je to jako bychom se po dlouhé době vrátili domů a mohli čerpat energii a podporu, kterou jsme dlouho neměli.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.