Ztráta: jak se s ní vypořádat

Strach ze ztráty partnera, rodiče, dítěte, zaměstnání, finančního příjmu. Není moc věcí, kterých se bojíme víc.

Ztráta pro nás něčeho důležitého je snad horší, než to nikdy nemít.

Silný strach ze ztráty jsem si prožíval na konci roku 2010. V té době jsem byl zaměstnán na poloviční úvazek a k tomu se živil plaveckými kurzy.

Plavání bylo něco, co mě bavilo, čemu jsem se chtěl věnovat a co mě v té době už celkem slušně živilo. Proto jsem zvažoval onen půl úvazek ukončit a věnovat se jen výuce plavání.

Zdálo se to celkem jasné – vydělám si tím, co mě baví, tak proč chodit někam, kam chodím nerad a jsem tam jen z povinnosti a kvůli jistotě stabilního příjmu? V práci skončím a hotovo.

Ale tak snadné to nebylo. Vůbec.

Měl jsem velký strach. Strach z neznáma. Strach opustit pohodlnou jistotu. Strach, že se sám neuživím.

Strach, že to nevyjde a budu se s prosíkem vracet do zaměstnání, kde se mi všichni vysmějí: „Ty jsi byl ale naivní. Jak sis mohl myslet, že to zvládneš bez nás?“

Byly to hodně těžké stavy, které mě paralyzovaly.

V zaměstnání mi to ulehčili tím, že mi nabídli buď plný úvazek nebo nic; poloviční už ne. Věděl jsem, že na plný úvazek už tam být nechci a skončil jsem. Byla to velká úleva a osvobození.

Ztrátu jsem si zažil několikrát, asi stejně jako i vy. Před osmi lety umřel můj táta a i všichni prarodiče už jsou mrtví. 14 let jsem žil v Plzni a přestěhovat se bylo hodně těžké. Moje partnerství skončila prudce a náhle, případně po dlouhém a odtažitém tichu. Ztrácel jsem naději i víru v sebe a druhé.

S každou ztrátou něco umírá. Jsme nuceni přijmout skutečnost, že něco končí, že něco už nebude. Nutí nás to potkat se se svou bolestí a vnitřní prázdnotou. Jsme nuceni se potkat s děsivým NIKDY.

Tohle nikdy bolí, protože to znamená, že už to nemuže být změněno. Nechceme to přijmout a tak se bráníme. Snažíme se věci vrátit nebo udržet tak, jak byly předtím.

Ale když něco skončí, tak to skončí. Neoživíme člověka, který zemřel. Mládí už nám nikdo nevrátí. Nelze vzít zpět svá slova a činy.

S každou ztrátou přicházíme o část sebe samých. A to se nám nelíbí. Chceme si udržet to, co máme, protože je to součást naší identity. Máme tendenci si pamatovat jen to dobré a příjemné a proto se toho nechceme vzdát.

Dokud se ale něčeho nevzdáme, není prostor pro nic nového. Jsme jako žonglér s míčky, který si přidává další a další míčky. Do určité chvíle to jde, ale pak to začne být stresující a vyčerpávající a přijde chvíle, kdy bude třeba nějaký pustit.

Co tedy můžeme udělat, když se s něčím loučíme a opouštíme?

1. Je dobré se ohlédnout zpět, poděkovat za to dobré, co mi daný člověk, zkušenost nebo vztah dal a rozloučit se.
2. Přiznat si a dovolit si emoce se ztrátou spojené. Pokud se loučíme s něčím, co tu s námi dlouho bylo, je v pořádku, když se objeví silné emoce. Smutek, hněv, bolest, strach, to vše je lidské a k životu patří.
3. Dát všemu místo. Co se stalo, patří k našem životu a je mojí součástí, i když se jedná o nepříjemnou a zkušenost a bolavou ztrátu. Nejde před ní zavírat oči nebo jí zametat pod koberec.

Když si vzpomenete na své těžké chvíle, uvědomíte si, že k tomu, abyste se z nich dostali, bylo třeba něčeho se vzdát.

V tomto smyslu je každý růst nevyhnutelně spojen se ztrátou. A další růst je spojen s dalšími ztrátami.

Růst si dost často představujeme jako něco radostného a veselého. Ale tak to není. Je to jemná radost z toho, kam jsme se posunuli a lehký smutek z (o)pouštění toho, co končí.

Skutečný růst kombinuje vzrušené očekávání z nového a zármutek z toho, co necháváme za sebou.

Jediná jistota je, že nakonec přijdeme o všechno. Den za dnem a rok za rokem ztrácíme části sebe samých. Svá přesvědčení, názory, přátele, partnery, zážitky, záliby.  A pak přijde i konec nás samých.

V konstelacích to často vidíme – když za danou záležitostí opravdu zavřeme dveře, přijmeme pocity s tím spojené a poděkujeme za to, co jsme dostali, přichází úleva a my jsme připraveni na další cestu životem.