Chudák já

Známe je všichni. Chudáci, oběti okolností, vysavači energie.

Setkání s nimi vypadá přibližně takto:

X: Pošleš mi už ten report, co měl být minulý týden?

Y: Jo, jasně, pošlu. Víš, museli jsme v pondělí dědu odvézt na pohotovost, do toho ta služebka, kde to byla fakt hrůza, to se ani nedá vyprávět, co tam bylo za opičárny. Řeknu Ti, že jsem ráda, že už jsem doma. Navíc pes měl zánět análních žlázek, bobíšek se moc trápil. Já jsem z toho taky špatná, skoro se nevyspím, žaludek jak na vodě. No co Ti mám povídat. Ale určitě, report pozítří pošlu, ju?

Huh? Ptal se někdo na něco z toho, co na nás Y zrovna vyblila? Neee.

Kromě citového výplachu je tu ale i očekávání.

Očekávání, že se necháte vtáhnout do jejího soužení. Že politujete, budete soucítit a stejně zkroušeně pokývete hlavou, jak to má Y nesmírně těžké. Život je peklo, no ne?

Naše reakce je ale většinou opačná. Začnete hledat pořádnou židli, kterou byste dotyčnou vzali přes hlavu, aby se konečně probrala.

Být takto zavalen emocionální lavinou od někoho druhého je jedna věc. Jiná věc je, když si uvědomím, že jsem to i já, kdo stejný model chování používá.

Tohle uvědomění pak dost bolí. Stavím se do role oběti, chudák já, abych pro sebe získal pozornost a energii od druhého.

Ale jen skrze uvědomění s tímto vzorcem chování mohu něco dělat.

Mohu si uvědomit, že je to dětské chování. Wilfried Nelles, neměcký psychoterapeut a konstelář, píše: „Dítě je v zásadě bezmocné, v zásadě závislé a tím také v zásadě oběť, protože ještě nemá vnitřní a vnější zdroje nezbytné k tomu, aby svůj život vzalo do vlastních rukou.“

Co si budeme nalhávat, často je takový model chování velmi pohodlný. Já za nic nemůžu, to oni. Vydržíme v tom většinou dlouho. Tak dlouho, než si všimneme, že je to stále stejný vzorec, díky kterému se motáme v kruhu.

Jakmile si toto uvědomím, mohu to změnit. Mohu uvidět a přijmout, že už jsem dospělý a že jako dospělý mohu jednat, mohu za situaci převzít zodpovědnost.

Když si na to přijdu a změním to sám, super. Dost často to ale nejde. Hlavně proto, že se svými vzorci jsem tak sžitý, že o nich prakticky nevím. Pak mohou pomoci různé techniky a konstelace jsou jednou z nich.

V konstelaci můžu uvidět svojí identifikaci s malým, bezmocným dítětem, které nemá prostředky, jak něco změnit. Čím více to vidím, tím snadněji se této identfikace mohu vzdát. Uvědomím si, že to tak vlastně není, že možnosti tu jsou. A můžu říct, je to velká úleva a osvobození.