O tom, jak rodiče formují svoje děti…
Zřejmě jste tu reportáž viděli (pokud nevíte, o čem mluvím, podívejte se tady).
Z konstelačního pohledu jde o vztah otce a syna. Můžeme vidět, jak obrovský vliv má otec na osobnost svého syna.
V reportáži vidíme vystrašeného kluka, který mluví tak, jak to cítí. Je pravdivý a upřímný a i když se bojí, mluví na rovinu.
Pak je tam jeho otec, přesný opak – překrucování, lži, uhýbání, ohýbání skutečnosti. O svých dětech říká, dokonce veřejně, že jsou pro něho to nejdůležitější a že by pro něj obětoval svůj život.
A přitom koná naprosto opačné – hodí na svoje děti své problémy, bere je jako rukojmí, dá je lidem, kteří jsou dost pochybní, zneužije svou moc… Vůbec necítí, je odpojený a chybí spojení se srdcem.
Jak takovéto chování na syna působí? Co to způsobí v mladé lidské bytosti, která všechno vnímá a cítí? Jak si ten obrovský rozpor mezi slovy a činy má vysvětlit? Svět, kde je všechno jinak, který je vzhůru nohama. Můžeme se divit, že je syn vnitřně rozpolcen a po čase je nucen se léčit na psychiatrii?
Vím, tohle je extrémní případ. Ale velmi dobře ukazuje mechanismus traumatu, rozštěpení, jak působí neléčená zranění z minulosti. Jak se vše přenáší do dalších generací. Jak bordel, který zametáme pod koberec, nezmizí, ale jde na naše děti a na jejich děti.
Věřím, že z toho cesta ven je.
Musíme začít u sebe. Přiznat a zvědomit si svůj nános hnoje a pustit ho. Ne na všechny kolem sebe, ale někde, kde to nikomu neškodí. Kde to naopak může pomoci i dalším, protož když vidí, jak odvážně se vypořádáte se svou náloží, i oni mohou najít odvahu potkat se se svou.
Tohle byla jedna z věcí, která mě zaujala na konstelacích – uvědomění, že v tom a na to nejsem sám, že i druzí mají podobné problémy a že se nebojí se jim napřímo postavit. Tak i já to můžu udělat.
Když to udělám, vytvoří se víc prostoru, začnu víc cítit a jsem víc ve spojení sám se sebou. Na své blízké už nic nepřenáším. Úleva je to veliká, pro všechny.
Pokud tohle chcete i Vy, přijďte na poslední letošní konstelační seminář.