Největší tabu dneška

Všechno zvládnu, všechno vydržím, nad vším mám kontrolu. Svůj život si řídím sám/sama. Když se rozhodnu a půjdu si za svým, dosáhnu vše, co si přeju. Každý může žít tak, jak si přeje, stačí jen chtít.

Kolikrát a v kolika obměnách už jste podobná prohlášení viděli?

Kam se podíváte, hrnou se na vás nabídky receptů, návodů a postupů na vše, od vydělávání milionů, dokonale vypracovaného těla až po nalezení partnera svých snů, se kterým budete žít šťastně a spokojeně až do smrti.

Tipuju, že jste jich několik (hodně) vyzkoušeli. A upřímně, kolik vám toho zafungovalo a splnilo vaše očekávání?

Předpokládám, že moc ne, když tohle čtete (jinak byste neměli potřebu zabývat se takovýmto článkem…).

Zkoušíte nové a nové techniky, návody, způsoby, postupy a doufáte, že teď už to konečně bude ono a nová technika, kdy nadechujete i vydechujete přesně 8,57s, do toho mrkáte levým okem a točíte pravým loktem konečně zafunguje a vy si do života přitáhnete 5 miliónů, zhubnete 25kg a zamiluje se do vás ten nejúžasnější z úžasných.

couple3

Hodně štěstí!

Pokud ono štěstí opravdu budete mít, dojde vám, že to tak nefunguje, že pány svého osudu nejste. Že je něco většího, než vy.

Tohle si přiznat bolí.

Bolí si přiznat, že nebude po našem.

Bolí si přiznat vlastní zranitelnost, která je dnes největším tabu.

Na svět se rodíme zcela bezbranní a závislí a bez neustálé péče nepřežijeme. Potřebujeme jídlo, pití, sucho v gatích, teplo (ale zase ne moc) a někoho blízkého.

Když to nemáme, nastává panika. Máte-li vlastní děti, můžete to na nich velmi dobře vidět. A slyšet, o své potřeby se dost hlasitě hlásí.

crying-baby

Ale v životě už to tak je, že ne všechny naše potřeby, přání a touhy jsou uspokojeny. To nás hodně bolí a zraňuje.

A kdo chce bolest a zranění? Nikdo. A už vůbec ne malé dítě.

Tak se vůči tomu obrní a některé potřeby potlačí. Postupem času je toho potlačeného víc a víc. Uzavíráme se do sebe, k alkoholu, práci, jídlu, sexu.

Ve skrytu duše ale doufáme, že naše potřeby naplněny budou. Proto jsme tak náchylní ke všem prodavačům vzduchu, kteří slibují nemožné na potkání a zázraky do zítřka.

Tohle je cesta tak akorát…. víte kam.

Důvodem je, že se chceme vyhnout své slabosti a zranitelnosti.

Chceme přeskočit krok, který přeskočit nelze.

Podle mého názoru pokud nepřijmeme svou zranitelnost, nebudeme žít svobodně a plně.

Můžeme přijít o všechno. V jedné vteřině se život může obrátit naruby (nebo skončit). Mimochodem, skončí tak jako tak, to je jediná jistota. Jen nevíme kdy.

Proto mi přijde dobré se k vlastní zranitelnosti vrátit. Zranitelní jsme stále. Od dětství se toho tolik nezměnilo, jen jsme si vytvořili iliuzi, že vše máme pod kontrolou a nic se nám nemůže stát.

Ale dennodenně vidíme, že může. Stačí si otevřít noviny nebo pustit zprávy…

vlak

Co tedy můžeme udělat?

Přiznat si svou slabost a svou zranitelnost. Uznat, že život je větší, než my. Že život dává a bere.

Jelikož svou slabost jsme začali potlačovat už v dětství, přijde mi vhodné se do dětských let vrátit a dovolit si cítit, co jsme jako  děti nemohli a neuměli.

K tomu se velmi často v konstelacích dostáváme. Když si svou slabost a svou zranitelnost plně prožijeme a dáme jim své místo, posílí nás to. Možná paradoxně, ale je to tak.

Přitakáme životu, jeho velikosti a tím se s ním dostaneme do souladu. Budeme pokornější a přijmeme, že ne všechno, co si přejeme, se nám splní.

Necháme se životem nést a důvěřujeme, kam nás vede. Žije se nám volněji a lehčeji.

Stojí to za to!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.