Jeden z nejdůležitějších transformačních okamžiků mého života

Na základní škole jsme měli matikářku a tělocvikářku, ktará byla nadšenkyně do orientačního běhu. Kdo se zúčastnil závodů a tréninků, udělal si u ní celkem velké plus.

I já jsem se s mapou do lesa několikrát vydal a chytilo mě to. Bavilo mě běhat podle mapy a buzoly v lese. Líbilo se mi, že to není jen o tom běžet co nejrychleji, ale že také musím zjistit, kam běžet a najít co nejlepší postup.

Přihlásil jsem se do oddílu a začal se orientačnímu běhu více věnovat. Učil jsem s mapou a buzolou, volit postupy, číst terén a orientovat se v lese.

Jedním ze členů našeho oddílu byl i stejně starý Jarda. Běhal na republikové úrovni, několikrát byl krajským přeborníkem a byl pro mě vzorem. Trénvali jsme spolu a s dalšími kamarády z oddílu.

Potom jsme chodili do stejné třídy na střední škole a seděli jsme spolu v lavici. I tam pro mě byl vzorem. Uměl se vyjadřovat, velmi dobře mluvil anglicky, hrál v hudební skupině na kytaru, uměl to s holkama. Celé čtyři roky na průmyslovce jsme hodně času trávili spolu.

Na vysokou školu jsme chodili každý jinam, ale čas od času jsme se viděli. Vzpomínám na koncert jejich kapely a tiše jsem záviděl.

Pak jsme se pár let neviděli. Já byl v Plzni, on v Ústí nad Labem. Když jsem jednou přijel domů do Chomutova, chvíli jsme seděli s mámou v kuchyni a ona mi najednou povídá: „Jo a Jarda spáchal sebevraždu. Skočil pod vlak.

Byl to pro mě šok. Věděl jsem, že měl nějaké osobní problémy, zapletl se s drogama, ale tohle jsem nečekal. Často jsem pak na něj myslel a přemýšlel, co ho k jeho činu vedlo.

Jednou jsem měl sen, kde se Jarda ukázal. V tom snu mu říkám: „Je mi líto, že jsi umřel.“ Odpověděl: „Mně to líto není, byl to můj osud. Alespoň jsem žil, ale ty se pořád života bojíš.“

Probudil jsem se zpocený a otřesený. Nemohl jsem popřít, že i když jsem si žil dobře a pohodlně, nebyl to plnohodnotný život. Spíše proplouvání životem, nenaplněného, bezcílného a prázdného. Nic mě nebavilo.

Po tomto zážitku se něco změnilo, něco se uvnitř pohnulo. Víc jsem si uvědomoval, že tu mám jen omezený čas a že s tím časem musím co nejlépe naložit. Víc jsem se začínal sám sebe ptát, co mě opravdu zajímá, co chci dělat, čemu se chci věnovat.

Pustil jsem se do triatlonu. Nešlo mi plavání a tak jsem hodně času trávil v bazénu a učil se. Od prvostní frustrace a neúspěchy jsem se plavat naučil a teď mě plavání hodně baví. Opustil jsem stabilní zaměstnání a začal podnikat. Nejdřív jsem tvořil webové stránky a později jsem začal pořádat plavecké kurzy, které mě dnes živí. Vydal jsem se na dlouhou cestu k vyčištění vztahů v rodině.

Věděl jsem, že v sobě mám sílu a potenciál žít jiný život, než jsem dlouho žil. Ale byl jsem hodně zasekaný a zbabělý, abych se pustil do akce. Smrt kamaráda mi dala pěknou facku a kopnutí do zadku. Pomohla mi se nastartovat a začít si víc cenit života. Jinak bych zůstal ještě dlouho ve svém pohodlném smrádku, ale teplíčku.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.